Vydat se na maraton v tomhle nečase, přímém venkovním i nepřímém covidovém, vyžaduje větší stupeň odhodlání i vášně než jindy. Odměna v podobě pocitu báječně stráveného času se však v cíli překonanými protivenstvími násobí. Tak jako teď na nejstarším českém maratonu Praha-Dobříš.
Podobně jako loni za ještě tužších omezení se běželo formou individuální časovky. Start mezi osmou a jedenáctou, jak je libo. Ale čas se měří, trať vyznačena, čtyři bufety k dispozici. „Paráda, moc se mi to líbilo. I ten volnější formát. Běžíš si podle sebe, jasně, že chceš, co nejlíp, ale nejsi v takovým stresu z pevného startu, honičky na začátku, postupně se to stejně roztrhá a najdeš si sem tam někoho k sobě,“ říkal Jan Šeliga, který přijel ráno vlakem až z Mariánských Lázních. Další jeho kámoš z Lovosic, tady auto z Plzně… „Já ohromně moc děkuji za skvělý servis, dokonalé značení a super trasu, díky které jsem objevil další krásné cestičky,“ rozplýval se pak třeba František Procházka.
Comments